Jmenuji se Adriana. Živím se simultánním tlumočením (z angličtiny a ruštiny tlumočím například v televizi) a některé košíky vznikají přímo v tlumočnické kabině. Pro svou práci navíc potřebuji sledovat zpravodajství, a tak každý den vznikne u večerních zpráv nejméně jeden košík. Doma už je není kam dávat, ale na padesát z nich jich našlo své uplatnění: třeba na hračky, nabíječky, špinavé prádlo, klubíčka, psací potřeby nebo nejrůznější „bordýlek“, co se povaloval na komodách a policích. Mám dokonce jeden na skořápky od vajíček. Líbí se mi, že se dá vše barevně sladit s čímkoliv potřebujete, třeba s barvou spodní strany listů calathey lancifolia. Cílem projektu je podpořit organizaci, která pomáhá lidem, kteří barvy nikdy neviděli nebo na ně už jen vzpomínají.
S manželem jako dobrovolníci již několik let pro Okamžik doprovázíme nevidomé, a to jak při jednorázových pochůzkách (třeba na nákup nebo za kulturou), tak při pravidelných aktivitách. Aktuálně běhám jako vodič s jedním sportovně nadaným slabozrakým klientem (chystáme se na půlmaraton) a s jednou miloučkou starou paní chodím na kondiční procházky (možná to také dotáhneme na nějaký běžecký závod!). Je to smysluplně strávený čas a také příležitost dozvědět se mnoho věcí a nechat se inspirovat různými zájmy (jako třeba otužování ve Vltavě, které jsem díky jedné klientce nedávno vyzkoušela).
Pokud jste z Prahy a chtěli byste se též stát dobrovolníkem a pomáhat lidem se zrakovým postižením, podívejte se na stránky Dobrovolnického centra Okamžiku. Stačí se zapojit alespoň jednou měsíčně (třeba na hodinu) a doprovody si vybíráte podle svých časových a jiných možností. To se dá zvládnout. Možná také zjistíte, že ani po masáži byste se necítili lépe.
